Text iniciativy

Text iniciativy

Autoři: Martin Víta, Miloň Čepelka

Grantokracie nebo efektivní financování?

Několik poznámek o fungování grantového průmyslu a o dárcovských aktivitách

V oblasti kultury – podobně jako ve vědě či vzdělávání – hraje stát (kraje, města, obce, EU, ...) nezastupitelnou roli a je proto přirozené, že nemalá část financování kultury pochází z veřejných rozpočtů. V posledních letech, mj. v souvislosti se vstupem ČR do EU, lze pozorovat výrazný posun od institucionálního financování ke grantovým podporám jednotlivých projektů. Díky snadné a masivní dostupnosti grantů nejrůznějších úrovní vznikla v ČR řada pozoruhodných kulturních počinů a kulturní scéna se výrazně obohatila, o tom není sporu. Ovšem původní, přímočará myšlenka finanční pomoci veřejně přínosným projektům, které by jinak nevznikly, začala se proměňovat a mizet. Z grantů se stal průmysl.

Cítíme jako povinnost, poukázat na odvrácenou stranu široké dostupnosti grantových podpor. Současný stav nazýváme grantokracií.

Cílem tohoto prohlášení je upozornit na nebezpečí, která jsou plíživá, a s jejichž důsledky budeme možná nevyhnutelně konfrontováni už zanedlouho. Proto chceme široké kulturní veřejnosti položit několik otázek k zamyšlení.

Na toto prohlášení navazuje konkrétní projekt (Martinské slavnosti klavíru, fungující od 11.11.2011) ukazující, že věci lze dělat i jinak.

VZTAH OBDAROVANÉHO A DÁRCE

Všudypřítomná instituce grantů z veřejných prostředků odsunula do pozadí významný lidský rozměr kulturního mecenášství – čistý vztah obdarovaného a dárce. Pocit vděku, hrdosti a odpovědnosti na straně jedné, pocit účasti, radosti a odpovědnosti na straně druhé. Namísto toho se stále častěji setkáváme s nárokem: „Připravujeme kulturní projekt, tak samozřejmě žádáme o grant, kulturní projekty se přece financují z veřejných prostředků...“ Aneb – bez grantu ani ránu. Zrod kulturních projektů se přesunul z prostoru mezi umělci a diváky či posluchači do prostoru grantových komisí a kulturního managementu. Diváci a posluchači tvoří mnohdy jen tragikomickou dekoraci textů grantových žádostí a jejich příspěvky ze vstupného zaplňují kolonky v přegrantovaných rozpočtech. Kolik času tráví současné kulturní instituce dialogem s těmi, kteří o kulturu opravdu stojí? A kolik času tráví sháněním grantových podpor a dotací?

V některých sférách (zejména ve vědě a vzdělávání, v menší míře v kultuře) se dokonce obrací logika věcí. Granty přestávají být prostředkem, staly se cílem. Místo postupu „máme zajímavý projekt, zkusme požádat o grant“, začal se objevovat opačný směr: „Máme možnost získat grant, tak jaký uděláme projekt?“ Ti, kdo o grantech rozhodují, ani ti, kdo je přijímají, přemýšlejí jen málokdy o tom, co se za přerozdělovanými penězi skrývá. Čas a úsilí lidí, stejně jako osudy jejich záměrů, zůstávají stranou.

Rozpočty grantových projektů bývají nadsazovány, jejich rozdíleči nemají důvod šetřit, v rámci grantů se pořizují věci zbytné, které by k realizaci deklarovaného cíle nebyly zapotřebí.

VÝZNAM DROBNÉHO DÁRCOVSTVÍ

To, že jednotlivci, živnostníci a malé firmy na kulturu příliš nepřispívají, je v našich končinách patrné na první pohled. Tradice mecenášství se po sametové revoluci příliš neobnovovala. Bylo by jednoduché vidět za tím pouze nedostatečnou vůli těchto subjektů. Podíl na takovém stavu má i druhá strana, tedy kulturní sféra, neboť drobným dárcům nepředává poselství, proč je vhodné a důležité konkrétní kulturní akce podporovat, natož je motivovat. Slyšíme jen moralizování, že „s penězi na kulturu je problém“. Je snadnější žádat o granty, ucházet se o sponzoring u velkých firem a v případě neúspěchu žehrat na poměry, než připravit komunikační strategii směřující k malým sponzorům, ba k jednotlivcům, a vytvořit pro ně zajímavé nabídky. Drobní dárci získávají navíc bohužel pocit, že rozvoj kultury je na nich do značné míry nezávislý.

Mecenášství a sponzoring ze strany jednotlivců či malých živnostníků se liší od sponzorských aktivit velkých firem v jednom významném bodě: rozhodnutí o finanční podpoře kulturní akce pro ně znamená, že vydané peníze nemohou využít jinak. Poskytnou-li, řekněme, 5 000 Kč na podporu kulturního projektu, musí si reálně odepřít něco jiného. To se v případě velkých firem neprojevuje. Kdo tam rozhodne o přidělení sponzorského daru, není tímto rozhodnutím nijak dotčen, a vyplývají-li z toho pro něj nějaké důsledky, pak mají spíš pozitivní charakter, např. možnost (sebe)prezentace atp. Tristní fakt, že mezi velkými sponzory v ČR bývají často polostátní firmy, nemá smysl rozebírat.

Jak asi při kulturních akcích působí na drobného dárce servilní tanečky kolem představitelů velkých sponzorů? Jak na něj působí fakt, že pro pořadatele je důležitější vztah k úředníkům rozhodujícím o grantech než k těm, kteří projevují vůli z výsledků své práce v rámci možností podpořit kulturní projekty osobně?

Dalším aspektem drobného dárcovství, nepříliš diskutovaným, je jeho stabilita. Živnostník či malá firma, pokud kulturu podporují, vyznačují se většinou vůlí dělat to opakovaně. V případě velkých firem naopak stačí změna firemní strategie, výměna úředníka na klíčovém postu, a podpora může být rychle ukončena. S grantovou podporou je to stejné. Větší festival závislý na několika velkých sponzorech či grantech je ohrožen zánikem víc než akce opírající se o solidní podporu stovek či tisíců drobných dárců, realizovaná např. přes nadační fond ap.

Netvrdíme, že sponzoring velkých firem kulturu deformuje, víme, že může působit velmi konstruktivně, zvláště opírá-li se o dlouhodobou firemní kulturu a etiku, poukazujeme jen na nutnost zamyslet se nad měřítky a vztahy mezi tzv.velkým a malým dárcovstvím.

Má-li příjemce jistý dostatečný balík finančních prostředků, ubývá totiž prostoru pro kreativnost ve vztahu k divákům či posluchačům. Vytrácí se motivace a hledání dalších způsobů, jak oslovit širší obec. Ptá se snad někdo, co by mohla kulturní instituce (organizující např. hudební festival) nabídnout těm, kteří by chtěli přispět částkou, jež se sice nemůže srovnávat s velkými sponzory ani s veřejnými granty, ale vzhledem na osobní rozpočet dárce je víc než významná? Neptá. Proč ne?

Nenavrhujeme, aby kulturní instituce začaly prosit drobné dárce o almužnu. Spíše jde o to umět s hrdostí a zároveň s pokorou předstoupit před veřejnost. Pokud z postojů lidí v kulturní sféře nevymizí pasivita projevující se rétorikou „uvidíme, co nám následující rok přinese, je to rok od roku horší“, pokud nezmizí pocit, že stát má povinnost podporovat kulturu v rozsahu, jaký si tvůrci přejí, a pokud se nepromění v činorodou aktivitu směrem k drobným dárcům, nelze očekávat, že jejich zájem o podíl na financování kultury výrazněji vzroste. Není snad role kulturních institucí také v tom, učit lidi, aby dávali dary ve prospěch společenství? Tuto ochotu dokonale zničil socialistický systém institucionalizované podpory, a my v něm bohužel setrvačně pokračujeme. Není právě vůle ke změně jedním z nadčasových úkolů kulturního managementu?

NEBEZPEČÍ GRANTOKRACIE

Pravidla a zvyklosti konkrétní živoucí společnosti dělí jednotlivce a instituce podle jednoduchého klíče. Na ty, kterým pravidla a zvyklosti vyhovují a umožňují jim rozvoj, a na ty druhé, kteří bývají vyselektováni. Koho vyselektovává grantokracie? Především ty, kteří mají v úmyslu hospodařit uměřeně a šetrně. Vede naopak k tomu, že bezskrupulózních příjemců grantů přibývá. Masivní využívání grantových podpor vede k dominovému efektu: když všichni okolo využívají grantových podpor, proč ne my? Příjemce grantu nečelí takovému riziku jako ten, kdo je závislý pouze na podpoře divácké či posluchačské obce, a proto může zažívat pocit bezstarostného podnikání.

Některým skupinám vyvolených zajišťuje grantokracie bezrizikové fungování, zatímco druhá strana čelí nejen nedostatku peněz, nýbrž přímo existenční nejistotě, přičemž s takovým rizikem jsou nejvíce konfrontováni především ti, kteří se chovají šetrně a zodpovědně. Navíc jsou v nekalé konkurenci. Ti s granty mají barevnější letáky na křídovém papíře, svítivější reklamy a širší propagaci. Je to fér vůči ostatním, kteří se rozhodli nesahat na veřejné prostředky a mají jen levné letáky černobílé?

Granty a dotace deformují i ceny. Pořadatel získá grant z veřejných prostředků, z něho zaplatí nájem příspěvkové organizaci či obci, propagaci v kulturních magazínech (které často fungují jen díky podpoře např. ministerstva kultury), a peníze se tak přesouvají z účtu jedné veřejné instituce na účet druhé. Ten, kdo se musí obejít bez grantu, je pak ovšem konfrontován s cenami, které jsou právě tímto systémem víceméně uměle vyšponovány.

Grantová podpora, podobně jako třeba podpůrné prostředky v medicíně, skýtají jedno nebezpečí: organismus si na ně snadno zvykne a jejich vysazování či omezování bývá bolestivé. Důsledkem může být pomalé, ale jisté zakrňování určité oblasti. V případě kultury jde o ztrátu schopnosti komunikovat s obecenstvem. Grantová podpora může vést ke konzervování současného stavu, kdy se od diváků či posluchačů nejen neočekává podíl na uskutečnění kulturní akce, ale nikdo se příliš nezajímá ani o jejich názory a potřeby. Chybí odpovědná reflexe. Obsah ani forma kulturních akcí tím nevzniká z dialogu divácké obce a kulturního managementu.

Je zarážející, kolik lidí předpokládá, že kvalitní kultura nemá šanci přežít bez dotací, protože jinak by se udržel při životě jen brak. Nepřímo tím tvrdí něco velmi nelichotivého o naší kulturní vyspělosti. Je-li tomu tak, je třeba především odstranit pravou příčinu a věc řešit systémově – např. ve vzdělávání a ve výchově. Tím, že nasypeme peníze kulturním institucím, umožníme sice, aby „něco (možná kvalitního)“ vzniklo, ale problém přetrvá. A navíc zmizí nutnost ho řešit.

Námitka, že přidávání úkolů a vizí kulturní sféře, která má sama se sebou dost práce, je pro kulturu zhoubné, nemůže obstát. Chceme-li, aby kultura fungovala lépe, je třeba udělat více. Je zapotřebí odvést více skutečné práce při vytváření nových komunikačních modelů. Tuto práci balík peněz nenahradí.

Naše cíle

Podotýkáme, že neútočíme na samotnou ideu grantové podpory, její význam je nepopiratelný. Jde nám jen o upozornění na její rizika. Chceme především:

  • Vyjádřit podporu těm, kteří se rozhodnou uskutečňovat kvalitní kulturní projekty bez podpory z veřejných zdrojů, šetrně s ohledem na veřejné prostředky.
  • Přimět příjemce grantové podpory, aby uvažovali o zodpovědnosti vůči těm, kteří se na veřejné prostředky skládají a požádat je, aby veřejných peněz využívali co nejméně, byť jsou někdy snadno dosažitelné.
  • Apelovat na veřejné instituce, aby v maximální míře usnadnily realizaci záměrů, které nejsou dotovány z veřejných zdrojů.

Děkujeme, že jste tento text dočetli až na samý konec. Věříme, že Vás inspiruje k dalšímu přemýšlení.

Copyright © 2011–2018 Martinské slavnosti // Webdesign